Rodokmen rodiny Vaňoučkových, který je vytvořen na základě dat ze sčítacího listu z 8 ledna roku 1901. Antoní Vaňouček, otec této početné rodiny byl v té době majitelem Hradu Seburaku.
Rodina Vaňoučkova z Mladé Boleslavi se do historie zapsala především jako významní výrobci a opraváři heligonek, jejichž tradice v tomto městě sahá až do přelomu 19. a 20. století.
Josef Vaňouček byl klíčovou postavou boleslavské výroby harmonik. Původně pracoval v boleslavské továrně na harmoniky, ale později se osamostatnil. Jeho nástroje byly ceněny pro svou řemeslnou kvalitu a typický "řízný" zvuk, který je pro heligonky klíčový.
Václav Vaňouček se specializoval na opravy a ladění tahacích harmonik (akordeonů a heligonek). Ve své době patřil k vyhledávaným odborníkům pro regionální hudebníky a kapely.
Rodinná tradice: Výroba a servis nástrojů se v rodině dědily. Vaňoučkovy heligonky jsou dodnes vyhledávanými sběratelskými kousky a aktivní hráči je oceňují pro jejich spolehlivost a ladění.
Mladá Boleslav jako centrum: Město bylo v minulosti jedním z center výroby jazýčkových nástrojů v Čechách (působila zde i známá firma Hlaváček). Vaňoučkovi patřili k těm, kteří drželi vysoký standard ruční práce i v konkurenci větších dílen. Jejich nástroje se vyznačovaly precizní mechanikou a zdobením, které často neslo prvky typické pro středočeský region.
Velmi mladá matka: První děti (dvojčata) měla Alžběta hned po osmnáctinách, což bylo i na tehdejší dobu poměrně brzy, ale ne neobvyklé.
Reprodukční pauza: Mezi dvojčaty (1864) a Karlem (1878) je 14letá mezera. To je v rodokmenech často stopa po dětech, které se narodily, ale bohužel se nedožily dospělosti (a tedy nejsou v roce 1901 zapsány v archu), nebo byl otec Antonín dlouho pryč (např. na vojně nebo za prací).
Pozdní mateřství: Poslední dceru Růženu měla ve 43 letech, což bylo v 19. století považováno za velmi pozdní věk.
Dospělá dvojčata: Václavu a Josefovi už bylo 36 let a oba byli ženatí. Je zajímavé, že jsou stále vedeni na tomto archu, což může znamenat, že buď v domě stále bydleli, nebo tam byli v době sčítání přítomni.
Dětský talent: Marie byla ve 14 letech již označena jako "hudebnice". To naznačuje, že se hudbou možná už profesionálně živila nebo se na to intenzivně připravovala (např. v kapelách, které v té době v Boleslavi byly).
Nejmladší Růžena: Té bylo pouhých 11 let, takže v té době ještě chodila do školy.
Věk Anny: Teta Anna byla ve svých 74 letech nejstarším členem domácnosti. Byla v té době vdovou.
Dílnou je nízký domek s šikmou střechou, který je dnes zarostlý břečťanem. I když prošel úpravami, jeho dispozice a ráz zůstal do dnešní doby téměř dochován.
Vstupní prostor. Tam, kde byly na staré fotce schody je dnes pozůstatek posledního na fasádě domu. Vstup vystřídala dvě okna.
Dílna byla v úrovni ulice, což bylo pro "opraváře" klíčové. Lidé z okolí mu mohli nástroje snadno nosit přímo z povozu nebo z ruky. Pro muzikanty z okolních vesnic, kteří jeli na trh do Boleslavi, to bylo ideální místo – cestou z "podhrádí" nahoru do centra se prostě zastavili u Václava nechat si poladit hlasy nebo vyměnit prasklé pérko.
Václav jako opravář musel mít v této malé dílně neuvěřitelnou trpělivost. Oprava heligonky zahrnuje práci s včelím voskem (upevňování hlasů) a precizní broušení kovových jazýčků. V takovém malém domku pod skalou muselo být ideální klima – relativně stabilní vlhkost, která dřevěným nástrojům svědčí.
Vnější výkladec. Ten úzký dřevěný prvek s prosklením (před vchodem) sloužil jako malá vitrína. Tam pravděpodobně Václav vystavoval opravené předměty nebo součástky (měchy, knoflíky), aby přilákal kolemjdoucí
Podle oblečení postavy vlevo (dlouhá sukně, šátek) a dlažby (kočičí hlavy) lze fotku zařadit do první třetiny 20. století. Je to doba, kdy heligonka byla na vrcholu popularity jako lidový nástroj, a opravář v každém větším městě měl o práci postaráno.