Jak se narovnávala Mladá Boleslav

Tento příběh ilustruje starosti obyčejných lidí v době před více než 140 lety. Kdy se v druhé polovině 19 století přicházelo na to, že lidé nebudou jen chodit pěšky a že rozvoj průmyslu, bude vyžadovat široké a rovné ulice. Historie Mladé Boleslavi není jen v učebnicích, ale i k nalezení v boleslavském Státním archivu, z kterého jsme čerpali tyto informace . Děkujeme za velkou vstřícnost ❤️.

Příběh je z pohledu Hradu Seburaku, jak domečku říkáme, zajímavý zejména v tom smyslu, že pomohl potvrdit naší tezi a zároveň záhadu, proč tento evidetně velmi starý domeček, je nalepen na dům evidentně výrazně novější. 

Pojďme si nechat vyprávět ten příběh za pomoci dobového archivu

Příběh přestavby domu čp. 69-III (dnes Nádražní 69/34) v roce 1885 ukazuje, že sousedské vztahy a městská regulace byly tehdy stejně napínavé jako dnes.

Dům v cestě pokroku

Vše začalo v srpnu 1882. Stavební komise zjistila, že domek pana Václava Hellicha na parcele 474/1  čp. 69-III vyčnívá 4 metry do ulice a brání jejímu narovnání. Situace byla složitá: za domem skála, před domem úzká silnice a dům samotný nebylo možné jen „přiříznout“, aniž by se stal neobyvatelným.

Lidská tvář úředního protokolu

Když se v dubnu 1885 konečně schvaloval plán na nový patrový dům, do protokolu promluvili sousedé. Zatímco pan Josef Malík (pravděpodobně majitel parcely 473) se bál o svůj plot a stabilitu pozemku při odkopávání skály, pan Antonín Vaňouček z vedlejšího domku (474/2) řešil zásadní dilema: kde bude spát?

Hlas souseda:

„Hraniční soused pan Antonín Vaňouček nečiní proti stavbě žádných překážek, co (spolu)majitel společné zdi čelní žádá však, by nová čelní zeď podél obou světnic po částech stavěna byla, aby vždy po čas stavby aspoň v jedné světnici bydleti mohl a z bytu svého na dobro vystěhovati se nemusel.“

Tento úryvek nám připomíná, jak těsně tehdy lidé žili – doslova za jednou společnou zdí, kterou bylo třeba bořit a stavět „za provozu“.

Chodník, který málem nebyl

Město si kladlo tvrdé podmínky: Václav Hellich musel na své náklady vybudovat dlážděný chodník. S celkovým rozpočtem stavby přes 2 210 zlatých se však pan Hellich ocitl ve finanční tísni. Po uctivé prosbě radě města došlo k dohodě: Město chodník zaplatilo samo a Hellich jako kompenzaci věnoval 10 zlatých na místní chudé.

Detaily některých dokladů z archivu